Vítáme mezi námi další přírůstek do týmu fyzioterapeutů - Alžbětu Stehlíkovou. S ohledem na naše zaměření na sport není divu, že má Bety za sebou vlastní sportovní kariéru ve volejbalu a dodnes se mu okrajově věnuje. Nyní tak přichází čas na tradiční představovací rozhovor.
Ahoj Bety, jaká byla tvá cesta k fyzioterapii? Proč ses rozhodla, že se jí budeš věnovat?
První impulz byla asi vlastní zranění, která mi fyzioterapeuti pomáhali řešit, a z nichž některá jsem po těch prvotních zkušenostech byla schopná řešit sama. Posléze to byla možnost jak zůstat u sportu, ačkoliv jsem věděla, že nebudu profesionální sportovec.
A když se nyní vrátíme v tvém životě ještě o kus zpět, tedy ke sportu a konkrétně k volejbalu, jaká byla cesta k němu a co tě na něm bavilo a baví nejvíc?
K volejbalu jsem se dostala vlastně otočkou o sto osmdesát stupňů - poměrně dlouho jsem závodně tančila latinskoamerické tance, ale zjistila jsem, že prostředí podpatků, make-upů a gelů na vlasy není úplně pro mě, a tak jsem se po vzoru mamky, která byla volejbalistka, do tohoto sportu pustila. Bavilo mě být týmový hráč, měla jsem štěstí na spoluhráčky, které se staly mojí druhou rodinou. Baví mě týmové míčové sporty, kde je množství pohybových dovedností, které musí člověk obsáhnout, nutnost reagovat na protihráče i spoluhráče, timing na míč… je to podle mě mnohem rozmanitější a podnětnější prostředí, je to sport který představuje rámec pro uplatnění základních pohybových dovedností jako je běh, změna směru, pád, zvedání se ze země a další.
V jaké formě se dnes volejbalu věnuješ?
Současně pouze v letních měsících místo šestkového volejbalu hraju beach volejbal, ale v uplynulých pěti letech jsem dávala v podstatě vše studiu a práci, takže už o sobě jako o volejbalistce mluvit nemůžu (smích).
Zpět k fyzioterapii - jak ti tvoje sportovní minulost dnes pomáhá v práci fyzioterapeutky?
Nejspíš nejhodnotnější je znalost pohybových možností lidského těla a v souvislosti s tím i to, že když člověk dělá dominantně jeden sport, tak se tyto možnosti postupně omezují na ty, pro daný sport primárně výhodné. Sport, rutina a predispozice tak člověka někdy uzamykají v konkrétním schématu, což je z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní, protože snížená pohybová variabilita predisponuje ke zraněním z přetížení.
Jaký je nejčastější typ zranění, který jsi v průběhu své kariéry viděla u volejbalistů, a jak se mu dá předejít?
Nejčastější je u volejbalistů distorze hlezna, která je často kontaktní, resp. vzniká dopadem na soupeřovu nebo spoluhráčovu nohu a tomu moc předejít nelze. Samozřejmě, že ale vstupní dobrá kondice svalů bérce, optimální rozsah pohybu hlezenního kloubu a kloubů nohy je výhodou urychlující následnou rehabilitaci.
Co bys poradila volejbalistům i jiným sportovcům, aby na fyzioterapii museli co nejpozději ve svých kariérách?
Aby nedělali pouze svůj sport. Nemusí dělat naplno nějaký další sport, ale ať chodí, rozhlíží se, otáčí hlavou, máchají rukama, někdy si zkusí jógu, jindy ať zahradničí, nebo pomáhají se sekáním dříví - mluví ze mě maloměsto (smích). Ať chodí sportovci z mládežnických kategorií na tělocvik, který variabilitu do určité míry dokáže zajistit.
Jakým technikám či oblasti těla se věnuješ nejvíce? Na co se jako fyzioterapeut obecně zaměřuješ?
Mimo Body Solution Clinic pracuji hodně s basketbalisty, takže největší podíl toho s čím pracuji zaujímají klouby dolních končetin - ty mě také nejvíce baví. Věřím, že pokud byl pohyb příčinou vzniku obtíže/traumatu, tak bude i jeho řešením, proto zastávám hlavně aktivní přístup k fyzioterapii, tedy cvičení. Manuální techniky a kontakt jsou pro mě prostředkem, který někdy umožní otevírat pohybové možnosti, které chceme podporovat.
Co považuješ za největší průlom nebo trend ve sportovní fyzioterapii v posledních letech?
Největším přínosem je podle mě to, že se fyzioterapeuti začínají orientovat v silově-kondiční přípravě a přestávají se bát klienty progresivně zatěžovat. Dochází tak k překlenutí propasti mezi primárně pasivními přístupy a návratu ke sportu, resp. do soutěžního/zápasového vytížení.
Na jaké oblasti fyzioterapie by ses v budoucna ráda vrhla?
Současně mě zajímá funkční neurologie a to ve formě P-DTR (proprioceptive deep tendon reflex - neurologická manuální terapie založená na neurologii, neurofyziologii, biomechanice a základech aplikované kineziologie), jejíž první modul absolvuji v prosinci. Určitě je pro mě ale také velmi důležitá trenérská rovina.
Máš na závěr nějaké sportovní / fyzioterapeutické poselství? Teď je pro něj prostor. ;)
Vždy říkám, když někdo odcvičí a je mu lépe, že pohyb je lék. Jen je potřeba najít ten v danou chvíli proveditelný.
